Kdykoliv, kdy se pokouším sesmolit něco jako můj popis... tak z toho vznikne spíš jen prapodivná směs blábolů... kdy se zamotám do všemožných témat a nakonec odejdu kompletně od toho, o čem by to celé mělo být.. a to sice ode mě a mojí povahy... snad proto mi nikdy takovéto popisy nešly.

​

Moje povaha je docela zvláštní, mé chování se mění několikrát za den, stejně jako moje emoce či názory. Možná, že by několik jedinců, kteří mě znají právě pouze po internetu.. překvapilo to, že můj temperament se velice silně přiklání právě k cholerikovi... ty, kteří měli ale tu čest mě poznat i v realitě.. či se se mnou bavit delší dobu... ale jistě brzy poznali, jak moc cholerická moje povaha je. Moje emoce se často mění jako na horské dráze a moje chování je až odporně ovlivňováno právě těmito emocemi... snažit se potlačit mé emoce či vztek se mi nikdy nevyplatilo... s největší pravděpodobností mi takovéto skrývání a potlačování emocí moc dlouho nevydrží... a následky jsou potom ještě horší, než by byly pokud bych to ze sebe zkrátka nechal odejít hned ze začátku. 

​

Nikdy jsem sám sebe nepovažoval jako někoho s velkým talentem... možná dělám spoustu věcí, mám spoustu koníčků... v ničem, ale přímo nevynikám... možná, že mi něco jde... ale... pořád se to nedá považovat jako talent.. a většinu věcí, ve kterých jsem alespoň trochu dobrý, jsou jen důsledkem dost dlouhého tréninku. A možná, že to zní dobře... vydřený respekt, ale... není tady pomalu nic více bolestivého, než když poté vidíte člověka, který dokáže stokrát více než vy, ačkoliv to nikdy nedělal tak dlouho.. a často. A to jen protože má něco, co je nám všem známo jako "talent"

​

Nevím proč.. ale už odmalička tak nějak mám tendence snažit se vyniknout mezi ostatními, možná, že je to i kvůli tomu, že si mě nikdo nikdy moc nevšímal. A ani slovy nemohu popsat ten zvláštní a tak naplňující pocit, který pramenil z překvapených očí mých spolužáků, jakmile jsem třídou procházel s nabarvenými vlasy a mým prvním piercingem... ačkoliv to byla pouze malá a prchavá sláva...

​

Internet je pro mě takovým malým útočištěm... kde nikdo nemá předsudky, protože narozdíl od reality si mohu zvolit, co komu řeknu, ukážu.. a to je docela příjemná změna. Textové RPG se zároveň staly takovým útěkem z reality, ze života... možnost vytvořit si jinou postavu, jiný život... a hlavně kompletní svoboda.. a to je právě asi věc, která mě na nich tak moc okouzlila.